Tak abych to nezdržoval, vymyslel jsem to já, s předem přislíbenou podporou Jirky Nouzy. Můj jediný typ -Kalous zklamal, měl prý moc práce v rodinném podniku. Původně jsme to plánovali o něco dříve, ale nakonec jako nejrozumnější termín vyšel prodloužený víkend od 28.10. do 1.11.. Zatím jsme byli stále jen dva. Kalous zklamal, Mára jel raději do Krkonoš s Majdou a nikdo o tom nechtěl nic slyšet. Pak se přidal ještě Radek Faltus a na uplně posledni chvíli Hrouda a Petr Macháček s Honzou Hotmarem. Tak nás nakonec bylo šest.
Středa 27.10.1999
Vyrazili jsme 27.10. odpoledne z Prahy dvěma auty. V prvním - Petrově jel Petr, Honza a Radek a ve druhém - mém jsem jel já, Jirka a Hrouda. Sešli jsme se až o půlnoci na parkovišti u Gosau See, kde jsme zalehli ke spánku.
Čtvrtek 28.10.1999
Vyrážíme asi v devět. Je krásně, azurové nebe a bude i teploučko. Hrouda s Jirkou si vzali péřovky - pitomci. Jirka se s ní jěště vrací, ale Hrouda nic jiného nemá, tak prakticky celou cestu absolvuje v tričku. Máme v plánu vylézt na hřeben Gosaukamm a obejít ho ze západní strany.
Krásný ranní výhled na
podzimní barvy hřebene Gosaukamm.
Před jednou hodinou vylézáme na hřeben, na vrchol Gr.Donnerkogel (2055m) a kocháme se pohledem na Dachstein. Máme v plánu traverzovat hřeben a slézt dolů, až na jeho jižním konci. Za chvíli již koukáme na ceduli s nápisem "Vstup jen na vlastní nebezpečí, pouze pro zkušené s horským vůdcem". Je tam jen pár jištěných míst, ale jinak v pohodě.
Výhled na hřeben Gosaukamm a na
masiv Dachsteinu.
Moje
maličkost s hřebenem a jištěnou cestou.
Odpoledne jsme sestoupili z hřebene a ještě se přesunuli k zavřené chatě Sulzkar-Alpe (1553m). Tekla u ní totiž voda. Tam jsme si postavili stany, a šli spát.
Pátek 29.10. 1999
Probouzíme se asi v 7.00 a v klidu zase jdeme spát. Venku totiž leje jako z konve. Celé dopoledne vymýšlíme, co budeme dělat. Nakonec vyrážíme asi v 13.00. Tak dvě hodiny nás čeká normální cesta a pak klettersteig. Nemáme představu, jestli to v tomto počasí vůbec půjde. Mraky visí dost nízko, ale neprší. Než jsme dorazili pod jištěné části, je počasí docela v pohodě a skála suchá. Ještě lepší je to nahoře, kde se nám naskýtá výhled na úžasné scenérie vápencového masívu a mraků v záři pomalu zapadajícího slunce.
Depresivní
i úžasné pohledy druhého dne.
Naše úžasná grupa.
To jsme nastoupali asi do 2300m a rychle jsme utíkali na Adamekhuette (2196m), protože se pomalu ale jistě začínalo stmívat. No, moc se utíkat nedalo, po té skále to moc nejde, ale snažili jsme se. Na chatu dorážíme až v sedm hodin - prakticky za tmy. Chata už je samozřejmě na konci října zavřená a winterraum jsme nenašli. Tak si stavíme stany ne terase chaty a jdeme spinkat.
Hoher Dachstein při západu
slunce.
Sobota 30.10.1999
Ráno se rozcházíme s Petrem a Honzou, kteří chtějí už sejít k autu a pokračujeme ve čtyřech. Já, Jirka, Radek a Hrouda. To jsem zvědavý, jak se ve čtyřech vyspíme v jednom stanu. Na mapě je cesta značená po levé straně ledovce, tak to zkoušíme tím směrem. Vede nás Radek a sleduje nějakou hodně starou, ale stále viditelnou stopu. Za chvíli začíná i sníh. A za další chvíli i problémy. Cesta se ztrácí ve změti trhlin a za trhlinami zase pokračuje. Jirka s Hroudou zůstávají a já s Radkem pokračujeme výš. Cesta se nám zdá neschůdná, tak se vracíme ke klukům a zkoušíme to obejít. Po třech pokusech vidíme, že jediná cesta skutečně vede těmi trhlinami. Uvažujeme co dál. Já a Hrouda nemáme mačky (někdo říkal, že je nebudeme potřebovat, neviš o tom něco Jirko?) a tak Hrouda obrací. Má taky méně zkušeností, takže si do toho netroufá. Bude si prý dělat malé výlety a počká na nás na parkovišti. To chudák ještě nevěděl, že na nás bude čekat víc jak dva dny. My jsme se vydali velice příjemnou cestou dál. Šel jsem první (teda šel - spíš se plazil) a poctivě jsem si kopal stupy cepínem, až mě ruka brněla. V těch nejlepších místech jsem byl podělanej až za ušima, ale podařilo se. Asi po hodině a půl jsme nepříjemný úsek překonali.
Skvělá cesta po ledovci.
Na tímto nepříjemným úsekem začíná klettersteig, který přelezá hřeben na sousední ledovec. Uvažujeme, že ho použijeme a polezem na kopec z druhé strany. Z klettersteigu zlézají ale tři češi a říkají, že chtějí jít nahoru po naší straně, tak je pouštíme před sebe aby prošlápli stopu a jdeme za nimi.
Výstup po ledovci. V levém
horním rohu je vrchol Hoher Dachstein (2995m).
Na hřeben se dostáváme v úplně jiných místech, než jsme měli, tak musíme nejprve bez jištění přelézt asi 200 metrový hřebínek. Je odtud ale dobrý výhled na vrchol. Pak už začíná jištěná cesta až na vrchol. Na vrcholu jsme asi v 15.00.
Pohled na vrchol od západu.
Skvělá Radkova fotka (ale
jsem na ní já) z vrcholového hřebínku). Prostě ACTION.
Úžasná vrcholová fotografie.
No není úžasná? Je!!!
Pohled z vrcholu na sever na
Kleiner Dachstein a ledovce Gosauer a Hallstater.
Na horu jsme lezli s kompletní výbavou, protože chceme slézt druhou stranou. Cesta dolů mi ale na první pohled připomíná noční můru. V létě je prý v pohodě, protože je to tak 4+ ale plná železných kramlí. Bohužel v pohodě je to jen v létě. V tuto roční dobu to bylo kompletně pod sněhem. Radek nám sice sliboval dolů cestu jednodušší než na horu, ale nepovedlo se. Prý se spletl a myslel KRATŠÍ. Kratší teda skutečně je, ale jenom proto, že je kolmo dolů. Tak 80m. Nejdřív si kluci chtějí brát mačky (neříkal náhodou někdo, že je nebudem potřebovat - Co Jirko?), ale nakonec vytahujem lano. Mám docela nahnáno, ale je to lepší, než to z vrchu vypadalo, takže cesta probíhá vcelku v pohodě a asi za půl hodiny jsme dole a už si to rázujem po široké highway od rolby směrem k lanovce - snad nám tam dají vodu. Nemáme totiž ani kapku už pět hodin. Dali a tak jdeme hledat místo na tábor. Jediné místo, které je aspoň trochu v závětří je na ledovci.
Pohled na vrchol Hoher
Dachsteinu.
Neděle 31.10.1999
Noc byla prostě příšerná - jsem mokrej a je mi zima. Foukal hroznej uragán, tak jsem měl stan věčně přilepenej na ksichtě. Je strašná mlha a není vidět na víc než 10m. Rozhodujeme se pro okamžitý sestup. Nejdřív nám dvě hodiny trvalo, než jsem našli cestu na Simony Huette (2206m), kterou jsme videli předešlý den. Netroufáme si jít v té mlze na blind. Sněží a mlha houstne. Při sestupu se stávaá stopa čím dál tím horší a ještě asi nevede tam co vést má. V tom nás utvrzují trhliny, ve kterých asi třikrát Jirka nechal nohu. Vždycky jen na půl huby prohodil "Pozor!" a já pak zíral do té bezedné jámy, co tam před chvílí byla Jirkova noha. Při sestupu do nižších výšek se ale sníh mění na déšť a na tom ledovci už toho sněhu taky moc není, tak přichází na řadu mačky. Ledovec tu má totiž sklon tak 30 stupňů. Samozřejmě se mezi náma našel jeden, co neměl mačky (neříkal někdo náhodou, že je nebudem potřebovat - Co Jirko?) a tím pro mě nastal docela problém. Problém jsme vyřešili zdánlivě jednoduše. Radek s Jirkou seběhnou dolů a Radek mi Jirkovy mačky přinese zpět. Zdánlivě jednoduché to bylo proto, že nebylo vidět na víc jak 3 metry a nikdo z nás neměl šajn, kde ten ledovec vlastně končí. Dávám Radkovi hodinu a půl a ani se neodvažuji hádat, co bych dělal, kdyby nepřišel. Kluci odchází a já se připravuju na pomalou smrt mrazem, hladem a utrpením. Radek dorází už asi po 15 minutách a hlásí, že ledovec končí asi za 400m.Na Simony přicházíme promočení na kost. Po hodině a půl přemýšlení co budeme dělat dál se oblékáme do mokrých věcí a výrážíme směr Hallstat přes Wiesberg Haus (1882m). Pršet už přestalo a tak to jde v celku v pohodě. Večer končíme asi v 800 metrech kousek od Hallstatu. Máme toho plné zuby - to počasí a ještě více než 2km sestup. Boty máme všichni skrz na skrz - Gore-tex ne Gore-tex.
Pondělí 1.11.1999
Ráno je krásně, jasno. Sice asi 3 centimetrová jinovatka, ale rapidně se otepluje. Jak vyjde sluníčko, tak se svlékáme do triček. Dnes chceme přejít nízký hřeben mezi Halstattem a Gosau (sedlo - 1541m). Jde to celkem v pohodě, až na tu únavu. V posledním stoupání jsme všichni už na umření. Pak už jenom následuje tří hodinový sestup. Do vesnice Gosau přicházím první já, asi po deseti minutách Radek a čekáme na Jirku. Mezitím jsme zjistili, že jsme slezli špatnou silnicí a jsme asi 7km od auta místo tří, jak jsme předpokládali. Radek čeká na Jirku, který se ještě nedostavil a já jdu pro auto. Stopnul jsem asi čtvrté auto, které mě dovezlo až na parkoviště. Tam jsem našel lístek od Hroudy, že je na výletě okolo jezera a vrátí se večer. Našel jsem ho ale sedět na zídce u jezera a čumícího na Dachstein. Pak už jen vyzvednout kluky, stavíme se ještě na prohlídku v Hallstattu a hurá domů. Hrouda nám ještě vypráví své zážitky z třídenního válení u jezera s jídlem a vařičem, ale bez sirek či zapalovače. To byly jediné peníze, které jsme tam utratili - Hrouda si koupil zapalovač. Asi v 23.00 jsme v Praze.
Poslední úpravy : 7.1.2000
© Copyright Majkl 2000, foto by Majkl 1999